Perpetuum Mobile

Charakteristika: Zcela regulérní slashová povídka. Raito/Light (Nevěříte? Čtěte!)

***

Light Yagami byl ten nejhodnější, nejnevinnější a nejkrásnější sedmnáctiletý mladík, kterého byste v Japonsku našli. Nikdy nechodil za školu, úkoly měl vždy pečlivě vypracované, v životě nekouřil ani nebonzoval své méně poctivé spolužáky, nepil alkohol. Poslouchal maminku a pomáhal jí se žehlením. Tatínek byl pro něj životním vzorem a Light v hloubi své čisťounké duše vždy toužil být tak úžasným hrdinou jako on. Své maličké sestře vždy obětavě pomáhal počítat kvadratické rovnice a jiné matematické záludnosti, které pro jeho geniální mozek byly hračkou. Každý večer se myl a zuby si čistil po každém jídle. Na jeho hlavě byste nenašli jediný lup a neučesaný vlas. Pokaždé když na záchodě dobral toaletní papír, s pečlivostí sobě vlastní ho doplnil a roličku hodil do papírového odpadu, vědom si skutečnosti, že recyklováním pomáhá naší přírodě. Prostě chlapec, po kterém každá domácnost toužila.

Raito Yagami byl vypočítavý. Sobecký. Prospěchářský. Ve třídě byl nejlepší, jelikož to dělalo dobře jeho egu. Byl si dobře vědom své vysoké inteligence a pohrdal lidmi nedosahujícími jeho úrovně. Doma se choval jako vzorný syn, protože dobře věděl, že to pro něj je výhodnější něž puberťácké hysterčení. Někdy ho to ale vážně unavovalo. Neměl výčitky a temné představy mu nebyly nijak cizí, ale v jeho roli perfektního chlapce se nenašla žádná skulinka pro jejich uskutečnění. Nudil se.

To se s nalezením Zápisníku smrti změnilo. Raito dostal co chtěl a jako lavina likvidoval všechno co se mu postavilo do cesty. Zabíjel zločince a vysmíval se neschopnosti policie. Konečně měl pocit, že něco dělá, že mění svět. Že je důležitý.

A Light křičel bezmocí. Jeho tolik let skrývané druhé já si prorazilo cestu na povrch a on ho nedokázal zastavit. Vysmívalo se mu. Souboj jeho dvou osobností ho pronásledoval všude. Oba se snažili nesčetněkrát toho druhého přesvědčit o své pravdě a výhodách svého chování nejrůznějšími prostředky. Někdy velmi zajímavými prostředky.

Sedmnáctiletý mladík se převalil na druhý bok a pohlédl na hodiny. Bylo pět minut po půlnoci. Dnes si šel lehnout brzo, aby byl na zítřejší test svěží, ale jako na potvoru nemohl usnout. Za oknem svítil do tmy měsíc a svými paprsky ozařoval chlapcův pokoj.

Light na něj zíral, neschopen odtrhnout zrak. Ten obraz se mu do mysli vpaloval jako žhavé železo. Náhle ucítil lehký dotyk na rameni. Škubnul sebou a uvědomil si, že v posteli není sám. Jeho noční návštěvník se k němu přitiskl celou délkou svého těla a rukou pokračoval přes pas až k boku a zase zpátky. Z toho lehounkého dotyku Lightovi naskakovala husí kůže.

„Líbí se ti to?“ zašeptal Raito a nahnul se, aby mohl přejet jazykem po Lightově uchu.

„Bože můj, jistěže ne!“ zavřeštěl Light a ihned ztlumil hlas, aby nevzbudil rodiče, neboť věděl, že jsou po náročném unavení a potřebují se prospat. „Co si to dovoluješ se takhle zhmotnit, Raito-san?“

„Nóó, víš…“ protáhl Raito a rukou přejel po svalech Lightova břicha až k rozkroku. „Já tu ve skutečnosti vůbec nejsem. Já nic, já muzikant.“

Light na to nenašel odpovědi, protože naučit se na nějaký hudební nástroj přesahovalo jeho genialitu a k muzikantům choval neskonalý obdiv. „Ale stejně,“ zasykl, částečně rozkoší, „je velmi pozdě. Ať chceš dělat cokoli, já zítra musím do školy.“

„Mno jo no,“ zamlaskal Raito a převalil Lighta na záda. „Ale nějaké to povyražení si dopřát musíš.“

Light opět nenašel slov, protože to byla další věc, která ho trápila. Své současné dívce Kaori nevěnoval kvůli škole dost pozornosti. A teď se v něm vařila nevyčerpaná sexuální energie. Light došel k názoru, že to potřebuje. Nutně. „Tak dobrá, ale jen jednou.“

„To je mi jasný, ty stejně hned usneš. Z vlastní zkušenosti.“ Raito vklouzl rukou do Lightových kalhot a začal pracovat. Jeho dobrá polovička vypustila tichounký sten rozkoše a na tváři se jí objevil mohutný ruměnec.

„Líbí, co? Ty vrahoune…“ Raito si přelezl na Lighta a vlastním (věčně) ztopořeným mužstvím se začal otírat o jeho. Light začal mít problémy s tichostí a taky sebou začal trochu házet, a tak přerušovaně zašeptal:

„Prosím, Raito-san… dnes jen rychle… já… rodiče jsou do-mmm…“ Raitův penis se mu zabodl přesně mezi koule a řiť, kde to upřímně miloval, ale neměl kuráž si o to říct. Raito se mezi vlastními vzdechy zle usmál a dál přirážel na to citlivé místo, proto se Light musel sebrat a beze zvuku ho ze sebe shodit. Povedlo se částečně; Raito zůstal viset z jeho boku.

„Co děláš…“ zasyčel.

„Dnes ne…“ nemohl Light popadnout hlasu.

„Odtáhnu tě do koupelny, tam nikdo nic neuslyší! Jsem nadrženej jako stepní koza.“

To jsi pořád, pomyslel si Light. Nahlas neřekl nic a pevně sevřel Raitova zápěstí.

„No fajn,“ povzdychl si iritovaný Raito. „Zítra se ale zhmotním znova…“

„Ticho buď,“ řekl mu Light a pustil jeho zápěstí.

Raito začal pumpovat a oba zároveň počali sténat blahem.

„Mmmm… díky Kirovi, že když tě honím, je to jako bych se honil sám. Akorát lepčejší,“ olízl se Raito. „Ty bys mě v životě nehonil.“

„Ne, to… ne…“ přiznal Light a poddal se rozkoši. Byl bi, ale nikdo to nesměl vědět. Jenom Raito měl povoleno ho takhle vzrušovat, i když se Light pokaždé z principu dvě vteřiny bránil.

Jak se propracovávali k vrcholu, oběma projížděly vlny blažených křečí a každá si z úst vytrhla vlastní sten nebo potlačovaný výkřik. Light sevřel Raitovu hlavu do dlaní a přitáhl jeho rty ke svým. Zvuky neustaly a ani se neztišily, pouze výkřiky nahradilo supění a nesčetné mmmm a nnnn. Vyvrcholili společně. Jak jinak.

„Dobré ráno, Lighte. Jak ses vyspal?“ vrazila do pokoje Lightova maminka.

„Děkuji maminko, dobře,“ usmál se ospale Light.

„Za chvíli bude snídaně,“ informovala ho maminka a zavřela za sebou dveře.

Light náhle vehementně zrudnul, protože si uvědomil, v jaké obnažené poloze se vzbudil. Díky Bohu za to, že jeho maminka měla pochopení. To ale neubíralo na Lightově studu.

„Dáme si další číslo?“ ozval se Raito a zezadu kolem Lighta ovinul své vilné paže.

„Ne,“ odmítl rázně Light a zvedl se z postele. Raito se zachumlal do peřin a začal si stěžovat, jak nekřesťansky brzo Light vstává. Hodný chlapec ho ignoroval. Věděl, že Raito se za ním potáhne celou cestu do školy, sedne si mu na lavici a při testu mu bude jako vždycky šeptat obscénnosti. Možná dokonce uspořádá striptýz, pokud se ovšem doma oblékne. Light ho ovšem bude ignorovat, jako vždycky od nalezení Zápisníku smrti.

Light věděl, že trpí rozdvojením osobnosti. Ale dokud vše fungovalo, bylo mu to jedno. A Raito byl jen rád. Jednoho dne totiž plánoval převzít kontrolu.