Charakteristika: Střípky z GwenIalina života ve světě ninjů.
Varování: žádné
Shrnutí: Nějak se přece musela dopracovat až tam, kde je...
Přístupnost: neomezeno
-%-
Bolest. Zuřivost. Prázdno. Vzduch - potřebuju vzduch! Padám - padám - ale kam? Proč?
***
Zvuky. Ozývají se kolem i vevnitř. Příjemný šelest mě uspává. Tlukot srdce a pomalé, klidné dýchání. Usínám…
Nespi! Cože?... Jen další zvuk, nemá význam. Ale zdá se být tak nepříjemný, vyrušující… Co, co to bylo? Nespi, přehrává hlava pásek paměti a konečně ho vnímá. Nesmím spát, nesmím cítit únavu. A najednou to vnímám. Chlad. Jemné lechtání. Zima! Neodbytné bodání. MRÁZ!! Nesnesitelný smysl mě nakopne. Proč je mi zima? Více vjemů by se hodilo… Bez pobízení, sám od sebe se nabízí další smysl… zrak. Náhlé světlo - zavírám oči a je zase tma. Ale pak je pomalu otevírám, musím vidět! Ze světla neochotně vykukují tvary a barvy… Vysoké kmeny stromů, koruny obsypané listím, průzračné nebe. Zima se zhorší, jak se listy pohnou… Vítr… fouká čerstvý, studený vítr. Je ráno… je ráno.
Jako kouzelné slůvko, tak působilo na mé smysly. Jako rána kladivem, tak působilo na mé vědomí. Kde jsem? Proč tu jsem? Jak jsem se sem dostala?… Zarážím se nad další otázkou. Kdo jsem? Jako na zavolanou vyplouvá jediné slovo. GwenIala… Jsem GwenIala? Člověk, lidská bytost, človíček, člobrdíček. Jak uklidňující skutečnost v tuhle nejistou chvíli! Obracím pozornost ke svému tělu. Hýbat! Můžu se pohnout! Nejprve nervózně a trhaně, potom už plynule a koordinovaně. Vzepřu se na loktech a dívám se kolem. Tolik věcí, které nepotřebují pojmenovat, protože pojmenování už mají! Radost, štěstí!
Když se hýbu, hmatám pod sebou půdu s listím. Nejsem oblečená, nic na sobě nemám, proto je mi zima. Vítr mě šlehá do paží a nemilosrdné mraky zvěstují déšť. Zkouším se postavit, ale podlamují se mi nohy a klesám zpátky do listové náruče. Tak se aspoň plazím po kolenou, až tam k tomu vykotlanému stromu. Uvnitř je špinavý zetlelou hmotou, ale stěny jeho kmene chrání před větrem líp než cokoli jiného. Schoulím se do klubíčka a snažím se trochu zahřát. I sám strom trochu hřeje, možná má duši a snaží se mě ochránit. Ale to se mu stejně nepodaří… Už zase cítím únavu, víc a víc. A slovo, které mě předtím probudilo, může křičet jak hlasitě chce, stejně ho nemůžu poslechnout. Necítím ruce ani nohy. Je mi zima a laskavý tlející kmen mi nepomůže. Už neovládám své tělo, jen mlhavě vnímám, jak se po vnitřku stromu sune k zemi. Navanuté listí mě uvítá s přátelským šustěním. Už nemám větru za zlé, že mi bere tu trochu tepla, které mám. Už nemám nikomu nic za zlé. Jsem tu jen já a můj strom. A mé listí, které mě hřeje zespoda. A můj vítr, který už jen hladí. A mé slunce, jenž právě vychází. A mé vědomí, které se pomalu vytrácí a noří se do hloubi teplé temnoty, za níž čeká opět ta zvláštní nicota. Spát. A nebýt rušena. Vždyť mě… už nic… ne… pro… bu… dí…
***
Vědomí… mé vědomí se vrací. Co se děje? Okolí je nerušící, příjemné, dívám se do sebe. Lehké štiplavé svrbění mě přiměje k doteku vlastní pokožky. Je hladká, zdravá, teplá… Ale co ten mráz? Byla jsem si jistá, že umrznu, tak… Proč mi nic není? Byl to sen? Nebo…
Lidský hlas. V duchu sebou trhám a obracím se na zdroj zvuku. "…Že bys tam zmrzla," zachycuji jen poslední slova. Až teď si uvědomuju, že mám kukadla doširoka rozevřená a zírám na postavu, co stojí u mě. Ta zase něco říká, ale já ji vlastně ani nevnímám. Je nějaká moc vysoká… A kde má boky a nohy? Konečně mě upoutává okolí. Nadzvednu se, ale něco je pořád ztuhlé a povolené, takže zase sklesnu do náruče tepla. Pod pokrývkou, na polštáři, na posteli. Žena - žena něco povídá a já slyším, že mluví o někom, kdo mě přinesl z lesa a tak mě zachránil před jistou smrtí umrznutím. Že ten někdo byl cizí ninja (Ninja? Co je to ninja?) a že tu asi byl na misi. Takže bych mu měla být vděčná. Dál nechávám slovopád přelévat se přes mou mysl a překvapivě někde vzadu uvízne význam, aby byl později dešifrován. Nechávám své instinkty a sama zase usínám. Osoba někam odejde, podle poslední konverzace pro něco na zub. Než se ale vrátí, už zase odplouvám do temnoty, tentokrát ale ráda, že se z ní vrátím. Něco silného mě totiž drží pryč od té nicoty.
***
Už zase je mi zima. Klečím na promrzlé půdě a chvěju se po celém těle. Proč… proč mě ostatní tak zatracují? Venku z vesnice, vyhnaná zástupem vrstevníků v teplém oblečení: sama jen v lněné košili, která zadrží leda tak pocit nahoty. Co že jim na mně tak vadí?
Přesně si pamatuju, jak jsem s Jeseněm lezla na tu skálu. V té době byl jeden z mála, kteří se se mnou ještě bavili. Smekla se mu noha, viděla jsem, jak padá a nemohla mu zabránit, protože bych se sama neudržela… Zlověstné křupnutí prolomilo i hradbu mých narychlo zavřených víček. Jesen měl zlomenou ruku, kost mu čněla z předloktí v potoku krve… Nebála jsem se barvy, vždycky mě na ni zvykali, ať už byla moje nebo zvířecí, ale tohle bylo jiné. Jesen plakal a naříkal bolestí a já se nedokázala pohnout. Pak jako by mě něco nakoplo, Pohni se!, přiklekla jsem k němu a z tašky jsem vyndala obvaz. Jenže nejdřív jsem mu musela srovnat tu kost. Už tehdy jsem byla velice zběhlá v narovnávání kostí… Tvrdá práce u dobytka mě naučila mnoha věcem… takže mi nedělalo potíže vrátit vyhřezlou oporu zpět na své místo. Ale co bylo jiné, Jesenovo sténání se proměnilo na agonizující kvílení a v okolí se zvedli ptáci s poplašeným zašuměním…
Teď taky vidím ptáky, sedí v korunách stromů a hledí si svých povinností. Proč se zajímat o malou holku bez rodiny, jen s nenávidějící vesnicí? Proč vzpomínat? Zabořím hlavu do dlaní. Tehdy jsem totiž objevila, že něco je opravdu, opravdu špatně.
Snažila jsem se Jesena utišit, ale on cítil jen svou paži, přerušenou a zatracenou. Chtěla jsem mu pomoct, místo toho ho to jen bolelo víc. Jaká neužitečná pomoc! Musím ji zlepšit, musím mu ulevit! A tak jsem vzal do dlaní jeho ruku, zavřela oči a přála si jako nikdy předtím, přála si, aby ho to přestalo bolet, aby se rána zacelila a už se neotevřela… A pak jsem to ucítila. Stopy síly ve svém těle, shromažďující se u mých dlaní a přecházející dál do Jesenova těla. Netušila jsem, jak to kontrolovat, tak jsem si jen dál přála, aby se to uzdravilo, aby to už skončilo… Jesen přestal kvičet a jen tiše kníkal. Před otevřeným zrakem se mi odkrylo jeho zranění, které už tolik nekrvácelo…! !! Co se stalo? Chtěla jsi mu pomoct, tak to dotáhni do konce, poradil mi vnitřní hlas. Ano, ano, ještě to obvázat. Jenže v brašně jsem už nic neměla a ten první byl nasáklý krví. Zbývala jen jedna možnost, jestli nechci, by Jesen vykrvácel.
"Zavři oči a otoč se… prosím," vyrazila jsem ze sebe. Ani jsem se nepodívala, jestli chlapec poslechl a přetáhla jsem si přes hlavu svou tuniku. Kolem trupu jsem si často obmotávala další vrstvu obvazů, abych se aspoň trochu udržela v teple - to se teď hodilo jako poslední záchrana. Rychle jsem ze sebe dostala ochrannou vrstvu látky, smotala ji a pak jí zavázala Jesenovi ruku. Když jsem se dotkla otevřené rány, pocítila jsem zase záblesk té síly… jenže nikdy jsem neměla příležitost znovu zkusit, co dokážu.
Roztáhnu prsty a nechám sluneční paprsky proniknout přes clonu víček, řas a špinavých vlasů až k mým kukadlům. Tmavě zelená, co jsem se naposled koukala. Od té chvíle… od té chvíle jsem byla vyvrženec. Totálně odvržená a zavržená celým světem. Každý viděl jen tu "Hele, to je ta, jak zlomila Jesenovi ruku a pak mu ji chtěla spravit, ale jen mu ji víc zmršila!" Já mu ji chtěla uzdravit, ale chtít prý někdy nestačí… Ztratila jsem důvěru ostatních lidí, ztratila jsem i důvěru v sebe… A ztratila jsem důvod k životu. Ne že bych předtím nějaký opravdový měla… Jak tu tak sedím, říkám si, že takhle už dlouho nevydržím. Dobří lidé se už nesmilují a nedají mi něco k jídlu… Co je lepší, umrznout nebo vyhladovět k smrti? To první jsem už zkusila a nebylo to zas tak špatné… Jenže chci vůbec umřít? Taková skládačka! Kdo mi ji pomůže složit? Kdo?!